Usazeniny
Na hrnek s tureckou kávou se dívala s nepřátelstvím. Nesnášela usazeniny všeho druhu. Tím méně ve vlastním domě. A usazenina na dně porcelánového hrnku představovala něco ještě mnohem horšího než kupříkladu špinavá ryska na stěně vany. Tu mohla považovat za něco nepříjemně přirozeného. Lidské tělo se přes den umaže, vana je tu od toho, aby se člověk všeho neřádu zbavil, vyplavil ze sebe, co k němu nepatří. Vana je očistné místo, oltář pro kůži. Odtok všechno odklidí a uvrhne v zapomnění ještě dřív, než si oči všimnou. Zvlášť, když se vyhýbají pohledu a bloudí raději po koupelnových stěnách. S kávovou usedlinou je to jiné. Špína na dně hrnku je netolerovatelná. Špína na porcelánu, na svátečním nádobí ve sváteční chvíli, to je jako blátivá šlápota na plesových šatech, přímo uprostřed zad. Proto si navykla pít kávu zásadně překapávanou. Kdysi, ještě v zaměstnání, si příliš vybírat nemohla. Holky, když jim kdosi odpískal pauzu, se slétly v rohu u parapetu a zalévaly hrnky vodou z varné konvice. Na dně už měly připravené nerovnoměrné hromádky levného mletého kafe. Některá lžičku a půl, jiná tři, podle toho, jak ujela ruka. Jediné, co se dalo ovlivnit, bylo slazení. Plastová dóza s kostkami stála vedle konvice. Ovšem co je v důchodu, tak už zvládne jedině překapávané. Usazeniny jí do domu, do hrnku nesmějí.
Přesto dneska potřebovala pravou tureckou kávu. Kvůli receptu. Rozhodla se nepřemýšlet nad podivným názvem Čudininy řezy, který vykoukala z časopisu, protože recepty už takové bývají. Hospodyňky umírněně a bázlivě zušlechťují svůj potlačovaný básnický potenciál tím, že pro vesměs banální pokrmy vymýšlejí extravagantní názvy. Téhle gurmánské Sapfó možná jen říkali Čudina. Každopádně mezi nejdůležitější a nejpoetičtější kroky vedoucí ke vzniku jejích nemúzicky ocejchovaných řezů patřilo pokládání piškotů namočených do pravé turecké kávy s trochou rumu. Tušila, že tohle už se blíží alchymii, a pokud ne, pak alespoň serióznímu laboratornímu pokusu. Protože s namáčením piškotu je to stejné jako s namáčením sucharu do čaje. Jde o titěrné zlomky času, jinak se krápník odtrhne od glazurovitého stropu jeskyně a probodne jezerní hladinu třpytivého oleje, na které zavíří něco málo nechutného těstovitého štěrku, než klesne. A vznikne usazenina.
Věděla, že musí experimentálně stanovit přesnou dobu nutnou k navlhčení, ke změkčení piškotu, aniž by vyvolala odumírání krápníků.
Zaregistrovala ho ve dveřích. Ten zvláštní netopýří smysl na zátylku, kterému se běžně říká oči vzadu, ale to je značně nepřesné, protože jde spíše o hmat, o zalechtání nevětrného poryvu, kruhu na vzdušné hladině, který zlehka zavadí o kůži poslední slabou obručí. Manžel se objevil v kuchyni právě v okamžiku, kdy sevřela mezi palcem a ukazovákem první dětský piškot, zbarvený jako lehce zapýřená mladá pleť. Rozladilo ji to. Jeden ze zákonů schválnosti, jedna ze stovek jeho téměř nepostřehnutelných variací, které nedosahují takové evidentní síly a viditelnosti jako třeba deštník zapomenutý doma při neočekávané průtrži, nicméně roztrpčí, rozladí, sevřou a rychle povolí. Ruce pak udělají podivnost, protože jsou jako autíčko, kterému někdo divoce, ryčivě roztočil setrvačník obrovitou dlaní a upustil je na koberec.
Vrátila piškot do roztrženého sáčku, počkala, až netopýří orgán za drdolem oznámí, že manžel prošel do vedlejší místnosti, a pak sáhla pro jiný.
Její kuchtění mělo svá pravidla, stanovená už dávno. Především zapomenout na praktickou využitelnost, nesoustředit se na cíl. Vypadalo to jako převrácený životní program. Satanicky výsměšná příručka pro dosahování čehokoli. V jejím oboru to celé působilo ještě směšněji, protože vaření patří k nejpraktičtějším myslitelným činnostem. Vaří se, aby se jedlo. Vaření je – navzdory moderním televizním trendům přistupovat k němu jako k umění – prozaickým úkonem naplňujícím přísloví, že jíme, abychom žili, a nikoli naopak. A ona to tak ovšem po celý život chápala. Celá léta strávená nad obřími lesklými hrnci už od ranní tmy. Městské kuropění bez kohoutů pozorované zpoza gigantických kotlů. Takové jsou vidět jen na obrázcích s čarodějnicemi. Na sabatech a v jídelnách. Naučila se brát svou práci jako kolektivní sport, nechodila mezi kuchařky, chodila do dívčího volejbalového družstva, kde jsou všechny navždy dívkami, i když táhne na šedesát. A práce je zápas s tím druhým, mladším, divočejším, hlučnějším týmem za přepážkou, po celé roky s neférovou početní převahou. Tým, který se každoročně obměňuje, občerstvuje, zatímco na jejich straně, na dívčí straně dojde ke změně jen málokdy a nohy pod sítí začínají bolet. Vždycky si připadala jako v tělocvičně, ta se ostatně rozkládala o dvě budovy dál. Dvě podobná místa jako severní a jižní brána stejné soběstačné tvrze. V jedné se sytí, ve druhé tráví, ale pokaždé je to boj, zápas mezi družstvy. Dvacet let střídala značky, kolotoč od kotlů k okénku s polévkou, pak ještě více napravo k hlavním chodům, a ještě, tam, kde se kupí špinavé talíře. Všechno za jediným účelem, nakrmit soupeře za přepážkou, nacpat mu ústa, aby zmlknul, ztěžknul, prohrál. Praktické, strategické a srozumitelné. Žádné pochyby o smyslu takové práce. Není to, jako když občas četla v novinách rozhovory s umělci, s intelektuály. Padala tam často otázka, proč všechno to úsilí. Proč překládáte čínskou poezii? Proč učíte? Proč režírujete tyhle nízkorozpočtové filmy, které se nikdy nedostanou do hybridária Kinohvězda? A respondenti pak uvádějí rozličné odpovědi. Většinou dlouhé, tedy nejednoznačné. Tápou ve tmě svých hýčkaných posedlostí a lásek. A hrozí se toho, jak obtížné je najít jednoduše formulovatelný důvod. V žádných novinách se takhle nikdy neptali kuchaře.
Teď je ale už několik měsíců v důchodu. Z dosahu čarodějnických kotlů za němého kuropění, z dosahu značek na podlaze. Vaření se scvrklo do pomalého, tichého pohybu před jedinou kuchyňskou linkou. Zmizelo cizí družstvo, zmizelo i to vlastní. A pod drdolem v týlu hlavy procitl netopýří orgán. Vařila teď pro vaření samotné, pro naplnění času něčím, co dokázala. Osamělá volejbalistka na prázdném hřišti bez natažené sítě, ale s míčem v ruce, kterým beze spěchu hází z jedné strany na druhou. Nevařila pro manžela ani pro sebe. Oba pouze konzumovali vedlejší produkt jejího soukromého času. Stávali se odtokem na dně vany, kudy mizí špinavá voda, daň za koupel, za očistu.
U čtvrtého piškotu měla jasno. Našla to správné tempo, ovládala svou ruku s virtuózní přesností. Pomalý, kolmý ponor do provokativně, odmítavě vonícího turka, tajné porušení etikety, protože tři prsty na okamžik nevyhnutelně vplují pod mastnou hladinu, stejný pohyb vzhůru a dětské zapýřené líčko ztmavlo rychlým zestárnutím, opálením do krásy. Nahnědlé vlhké piškoty pokládala na připravený plát potřený rybízovou marmeládou a krémem z kakaového pudinku. Přesné rozestupy, jako záhon připravený na nálet pustošivého hejna, jako odkryté hroby v obrysech staré modlitebny. Na to všechno přijde další krémový zával a pak masivní rov z horkého, čerstvě upečeného těsta… Přeskočila na poslední řádek receptu, který tu ležel spolu s celým časopisem. Za vystřižení nestál.
Krájíme špičatým nožem namočeným v horké vodě.
