Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. 8. 2008

Ukázka ze scénáře filmu Aby oheň nevyhasl

Pohled do otevřených dvířek kamen. Zlehka plápolající plameny, spíš jen řeřavé uhlíky. Podbarveno táhlým neměnným tónem industriálního charakteru, vyvolávajícím od prvních vteřin napětí, až úzkost.  Mezi uhlíky vjede kus železa a prohrábne je, pohled se vzdaluje, vidět je teď i ženská ruka, trochu ušpiněná od popela.

   Před kamny dřepí Dívka asi osmnáctiletá. Do kamen hledí velmi soustředěně, znepokojeně. Zvuk střídavě zesiluje a znovu slábne, asi jako vzdálená hasičská siréna.

 

 

Černá obrazovka s bílým textem. Ve chvíli, kdy se objeví text, zvuk utichne. Úplné ticho, diváka od čtení nic nerozptyluje.

 

Bělavé maso bledne

ubitá bělásčí těla vápnem přischlá

ke kostěné dětské pánvi

vyteklé plechovky očí

mrazem vředovaté

 

Zbývá plamen

tvá stráž chýlí se k mlčenlivému konci

ochablá krev belhá do schodů

zpráskanými žilami

 

Zbývá ohně výron

a ty už bys odešla

 

 

 

Pohled na Dívku. Vstává od kamen, zavírá dvířka a přechází k malému okénku. Je patrno, že jsme v jakési chatě. Nahlíží za záclonku, za kterou však nevidíme. Vypadá to, jako by se v místnosti bála. Pomaličku se ohlédne dozadu přes rameno, jakoby za diváka. Od té chvíle se znovu tiše ozve táhlý tón a kamera bere Dívčinu tvář ve stále větším detailu. Její pohled je neklidný, trochu bojácný, ale ne panický, spíš očekávající.

 

Rychlé prostřihy na nejrůznější veteš v zešeřelé místnosti chaty. Keramika, miska s vyschlými šiškami, hromádka knih, badmintonové rakety, dětské hračky… Na každém z předmětů ulpí kamera asi dvě vteřiny. Tón v pozadí ve stále stejné intenzitě, nemění se.

 

-ČB- Náhlý detail kamery na mužskou tvář učitele. Zabírá celou plochu. Výraz jeho tváře je vážný, ale jakoby na hraně neznatelného úsměvu. Nedívá se nám do očí, ale trochu níž, jako by pozoroval divákův ohryzek. Obraz je podbarven rozladěnou melodií klavíru. Po několika vteřinách neměnného detailu (stále stejný výraz ve tváři) se ozve mužský hlas. Patří učiteli, ale to divák zatím neví, rty se nepohybují.

Obě roviny textu oscilují, chvílemi jdou zdánlivě proti sobě. Cítíš to ve slovech. V dírách mezi nimi. Je ale třeba vnořit se a nechat se nést oběma proudy.  

Kamera se vzdaluje, učitel stojí v otevřených dveřích třídy, je nahlížen z podhledu, jako by očima sedícího. Stále hraje klavír, ale hlas umlknul. 

 

Pohled na piáno v opuštěné školní třídě. Na točité židli (příliš nízké!) se hrbí Dívka a lopotí se s melodií. Její prsty dopadají na klapky křečovitě, tvrdě, v jakési nervozitě. Dívka má pootevřená ústa, jako by byla zadýchaná po běhu. Aniž by přestala hrát, otočí hlavu do kamery. Podívá se na nás (učitele) a otevře ústa, jako by chtěla něco říct. Není překvapená, ale nesnese pohled na učitele. Zakryje si tvář oběma dlaněmi. Ticho. Detail na prsty přitisknuté k obličeji.

 

Přechod do barvy. Stále prsty přitisknuté k tváři, ale když se kamera vzdálí, jsme opět u okénka v chatě. Dívka se vzpamatuje,  prsty poodhrne záclonu a zahledí se ven.

 

Pohled na cestičku. Venku je nevlídné počasí, z dálky se blíží trojice postav. Jsou nerozeznatelné, spíš jako ploužící se stíny. Kráčejí velmi pomalu, jakoby unaveně. Je slyšet praskot z kamen. Zesílený.

 

Dívka spěšně přejde od okna ke kamnům, znovu si dřepne, otevře dvířka a přiloží kousek dřeva. Počíná si, jako by měla strach, že bude přichycena při lelkování.

 

Praskot ohně se ztlumí na normál, kamera bere dveře, za kterými je teď slyšet šramot bot na rohožce a rozhovor mužských hlasů. Dveře se otevřou, nebyly zamčené. Do místnosti vstoupí Domácí, s povzdychnutím si svléká kabát.

 

Kamera bere dívku. Z podřepu klesne na kolena, dvířka od kamen jsou stále otevřená a je vidět plamínky. V pokleslé ruce drží pohrabáč a dívá se za diváka, tedy směrem k Domácímu. Záběr trvá alespoň čtyři vteřiny, v povzdálí opět onen monotónní zvuk, který utichne se změnou záběru.

 

Ve dveřích se objevují další dvě postavy, v centru záběru je však Domácí, který pověsil kabát na věšák, nahlédl do obývací místnosti s kamny a podíval se na Dívku. Domácí (unaveně přehlíživým, nesympatickým hlasem):

Tak jak? Zvládlas to?

Dívka se zvedá na nohy, ale příliš hrdě to nepůsobí. Chtěla by odpovědět, ale její zrak sklouzne z Domácího na Učitele, který se objevil za ním a zrovna vstoupil do místnosti. Učitel (aniž by se na Dívku pořádně zaměřil pohledem, spíš roztržitě, očima těkajícíma po místnosti):

Zdravím.

- ČB – Kamera projíždí regály knihovny, Učitelův hlas tiše recituje báseň. Rychlost se zvyšuje, až se v jedné z mezer mezi knihami objeví část nehybné Učitelovy tváře. Oči se jako bez života upírají kamsi vzhůru. Statický záběr trvající několik vteřin.

Tyhle zvláštní

připíchnuté okamžiky

můry ve vitríně

známé jen učitelům

 

Kdo jiný si taky sedne

před bledé oční páry

aniž by cokoli pronesl

 

 

Náhledy fotografií ze složky Natáčení filmu Aby oheň nevyhasnul