PANOPTIKUM FRANKA POETY

   Na malou chvíli jsem se zastavil, na doslech brebentícím hlasům. Ale když mě opustilo ticho, ve kterém jako bych  před pár okamžiky zahynul a vzápětí se znovu narodil, uvědomil jsem si, že všechny ty útržky rozhovorů  ztratily jakýkoli obsah. Bylo to jen unylé skřehotání z plantáží za zády. Převalování jisker na ohništích. Už jsem nerozlišoval ani ženské a mužské hlasy. Ztratil jsem se ve svahu valícího se kamení, řítícího se štěrku.

   Díval jsem se do vyleštěné vitríny s keramikou. Takových obstarožních krámků tu byla spousta. Všechny pochopitelně zavřené, potemnělé, odrážející jen lustry z velkého sálu. Krámky zakuklené v ostychu. Distingované. Nedotknutelné zámotky soukromí a ticha. Díval jsem se do vitríny a místo hliněných čajových souprav zaostřil na vlastní obličej. Zachvěl jsem se podivným, nepříjemným rozrušením, téměř odporem. Tuhle tvář nerad vídám mimo vlastní byt. Mimo zrcadlo v koupelně, kde se dá zuřivě, výhružně šklebit, nebo předstírat pobavení a nadhled. Připadá mi nepatřičné zjevovat se sobě samému. Vždycky si pak vybavím siluety andělů, nehybně a temně stojící na obzoru u nejstarších zahrad a zapovídající vstup jednou provždy. Možná by mi takovou asociaci vysvětlil každý začínající posluchač psychologie. Čím mystičtěji se metafora tváří, tím banálnější (a zřejmě i potupnější) bude její vysvětlení.

   Obrátil jsem se čelem do osvětlené lázeňské haly, vystavil se plesovým dámským róbám ve stylu baroko, plesovým pohledům v zúžených ženských zorničkách. Kolem korzovaly obnažené palácové šelmy, zavěšené do slepých lokajů, chromých zahradníků. Tlapky něžně mlžily zrcadlové dlaždice, při každém dotyku na nich nechávaly vrnivou stopu. Vykročil jsem mezi nimi. Bylo to jako pomalé, nebezpečné proplétání podivným lyžařským slalomem, v němž místo pružných tyček s barevnými fáborky míjíte zdánlivě nepozorné bytosti z jiných světů. Mýtická zvířata s třpytivými postroji, s očima plnýma slz, které však nejsou slzami, jen klamným odrazem z mnoha světel a falešných sluncí. Procházel jsem mezi nimi s rukama v kapsách a došel až k průhlednému baru, na němž v chladicím pultu vystavovali chlebíčky s nedostatkem vlašského salátu. Pohled na něco tak elementárního, jako je jídlo, mi pomohl vystřízlivět z fantasmagorií i z několika deci bílého vína.

   Opřel jsem se o hladkou, studenou desku a pozoroval rychlé, poměrně šikovné pohyby mladé barmanky. Měla hezké vlasy sepnuté nevýraznou sponkou. Nehodila se na tohle místo. Do očí jsem jí pohlédl jen krátce, ale připadaly mu dosud příliš živé a pramenité, než aby trávily čas tady. Měly v sobě horské kamzíky a vedly z nich spousty cest. Uvažoval jsem, že bych ji oslovil jako před nedávnem tu blonďatou amatérskou baskytaristku, o kterou jsem romanticky klopýtl cestou na záchod v kouřovém oblaku podzemní hospody, a která mi připadala připravená na cokoli. Ale bylo to jen svítivými rozčesanými vlasy v tom skoro garážovém propadlišti bez obsluhy. To jen ty vlasy z ní na chvíli udělaly něco extra.    

   Dívka za barem teď rutinně zažonglovala štíhlou skleničkou na džus a pootočila se o devadesát stupňů. Měl jsem ničím nerušený výhled a to zjištění ze mě nejspíš vystřelilo jako neviditelná tlaková vlna, protože barmanka na malý okamžik zpomalila pohyby – vlastně se zastavila, zůstala trčet ve vzduchoprázdnu plném sterilních odrazů – a zadívala se na mě.

   S těma očima jsem se nemýlil. Spousty cest.

   Obdařila mě úsměvem. Jedním z těch, o kterých člověk přemýšlí, patřil-li pouze jemu. Hedvika se usmívala skoro pořád. Buďto se smála (a ukazovala při tom celý chrup), nebo se na člověka mračila tak nehorázně, až to připomínalo záměrnou karikaturu. Jako když se vztekle zachmuří malé dítě, které ještě nedokáže pořádně mluvit. Malé děti své grimasy rády přehánějí a Hedvika se jim v tomto smyslu blížila, ačkoli její vlastní mimický rejstřík obsahoval právě jen zářivý úsměv a vražedné svraštění obočí (vždycky mi to připomnělo roletu, která vyletí prudce vzhůru; chybělo jen to charakteristické zadrnčení). Myslím, že v době, kdy jsme spolu ještě nic neměli, působila Hedvika tajemněji. Mělo mi dojít, že se jedná o přirozený jev, se kterým nemá ta chuděra co dělat, protože jediný způsob, jak zachovat ženě její tajemnost (a hádám, že z opačné strany to vypadá zrovna tak), je zkrátka nic si s ní nezačínat. Nesmíme o vás vědět zhola nic, jen to, že váš úsměv je kouzelný a pohled podmanivý. Protože cokoli navíc je na škodu.

   Hedviku jsem prokouknul nezdravě brzo. Vlastně už tehdy, s hlavou v mém klíně pod stínítkem, odkryla příliš mnoho karet, než aby bylo možné pomýšlet na vážnou, napínavou hru, která bude jednoho stát kapitál. Když odmaturovala (z češtiny si vytáhla francouzskou prózu první poloviny dvacátého století, kam patří i Exupéryho Malý princ, takže na tu „dětskou knížku“ přece jen alespoň částečně došlo), konal se maturitní večírek, na němž stesk střídá radostnou euforii a unáhlená vyznání pomáhají zaplašit stesk. S jejím vyznáním to bylo obzvlášť jednoduché, stačilo jen přivolat vzpomínku na večer u Sedmi křížků, která už teď nikoho neděsila, veškerá trapnost z ní vyprchala a dalo se jí tudíž využít pro potřeby účinné milostné strategie. Dopadlo to tak, že jsem tehdy v naprosté tmě za oponou (večírek se konal v dnes již neexistujícím divadelním klubu) nešikovně odvracel druhý útok na svůj rozkrok. Tenkrát u Křížků jsem se bál ostudy, tentokrát mi dělaly starosti spíš kalhoty od zbrusu nového obleku, protože vášeň (i ta částečně hraná) se bůhvíproč spojuje s jistou agresivitou a Hedvika tehdy věřila, že strhat ze mě kalhoty „bez milosti“ bude právě nejvíce sexy. V prašném zákulisí pomaturitního mejdanu jsem jí v sexuálních aktivitách zabránil (a udělal jsem tedy stejnou věc už podruhé), tentokrát se však nedostavil žádný zahanbující pocit promeškané šance. Cítil jsem, že Hedvika nepotřebuje být dobývána, protože tím nezkrotným odhodlaným conquistadorem je tady ona. A tak mi bylo poprvé v životě umožněno předem promýšlet věci týkající se lásky. Pečlivě plánovat, zaseknout háček v přesně stanoveném okamžiku, kdy se všechny vnější okolnosti jeví mému oku dokonalé (chyběl leda detailně propracovaný horoskop, protože na vhodnou konstelaci planet jsem při tom puntičkaření vážně zapomněl; možná to byla chyba).

   Tančil jsem teď se ženou o pět let starší. Pohybovali jsme se v plesovém přítmí a já si uvědomoval mnoho věcí. Mimo jiné, že nedokážu sestoupit až k podstatě tance, tak, aby už neexistoval žádný rytmus, žádná pravidelnost kroků a otoček, žádná řemeslnost, a především aby se z nohou až do spánků vplazil pocit úlevy, přehoupnutí do jiného poschodí. Abych zkrátka tančil, dokud se tahle cesta neztratí. Místo toho jsem se jen pohyboval přes parket a tupě vnímal, jak malé dělám kroky, jak nepřirozeně rovná je moje páteř, ačkoli mám běžně sklony se spíše hrbit. A jak divné je držet rozevřenou dlaň pod lopatkami ženy, kterou nemiluju a se kterou nespím. Dotýkám se tady lidského těla a není to dotyk letmý, náhodný, omluvitelný. Dlaň téměř srůstá s nahou kůží v oblém výstřihu sametových šatů. A každé škubnutí nervu, každé napnutí žilky v prstech se přenáší na tuto ženu. Stává se jejím vlastnictvím. Svět ve svých hrbolatých časech potřel mnoho z plodivé samozřejmosti. Ale při těch čistkách neskutečně opomenul tanec. Ještě víc jsem se k ní přiblížil, ale protože se právě na něco ptala, pravděpodobně si onoho důležitého pohybu nevšimla. Vlastně bych tu měl tančit s Hedvikou a nepřenechávat ji tak ochotně kamarádům. Musela jim připadat neskutečně milá, energická – a pochopitelně tajemná. Setrval jsem na parketu ještě dva tance a hlídal si své pohyby. Pevně jsem se zařekl, že víc ze své podivné osamělosti už dnešku neukážu.

   Moje strategie byla jednoduchá. Svedl jsem Hedviku tak, aby si myslela, že svedla ona mě. Když se nad tím s odstupem času zamyslím, opačně to platilo zrovna tak. Jednoho květnového dne, asi týden po maturitním večírku, mi zavolala (číslo mobilu jsem jí ochotně přenechal jako drobnou kompenzaci svého druhého odmítnutí) a řekla do sluchátka:

   „Po třetí salvě půjde parník ke dnu.“

   Přišlo mi sympatické, že jde rovnou k věci, a taky to, že použila metaforu. Později jsem si s hrůzou uvědomil, jak nápadnou skulinu ve zbroji mi způsobila moje časná profesní deformace.  

   Jel jsem do jejího bytu na opačném konci města ještě téhož dne odpoledne. Nemluvila už v metaforách, mluvila však přesto hodně. Provázela mě po dvoupokojovém, trochu tmavém bytě, který sdílela společně s kamarádkou ze základní školy (trhla se od rodičů na začátku maturitního ročníku, protože měli o jejím kariérním růstu jiné představy než jejich dcera, a když jim jednou u večeře naznačila, že nehodlá ztrácet čas s vysokou školou, která z člověka  peníze vysává, místo aby mu je pomohla rychle vydělat, matka flákla talířem a rozpoutala hádku drobnou co do délky trvání, avšak zásadní co do významu; Hedvika šla bydlet ke kamarádce, která zoufale potřebovala spolubydlící a také psychickou podporu v neplánovaném těhotenství). Hrozně jí záleželo na tom, abych viděl, jak zdatná je hospodyňka, „ačkoli holky v jejím věku obvykle věnují svou energii jiným záležitostem, než je spravování domácnosti“, jak poznamenala celkem čtyřikrát. Otevřela přede mnou i šatní skříň, a protože jsem tehdy nevěděl, co na to říct (kdyby tam v tu chvíli stál někdo třetí, asi bych se začal smát), poznamenal jsem zcela nesmyslně, že taky zapínám horní knoflík u košile, když ji věším na ramínko, protože se potom tolik nekrčí. Myslím, že to považovala za poslední znamení shůry, za důkaz splynutí duší, protože už se pak neobtěžovala ani s vařením turka (o něhož jsem při příchodu nesměle požádal) a odvedla mě do postele. Svlékla se ještě sama a následujících patnáct minut nechala zcela na mně (upřednostňuji opačný postup). A protože nehrál ani tranzistorák, šlo o naprosto tichou chvíli, rušenou jen zvuky ulice a postele s uvolněným pérováním. Byl bych jí tenkrát vděčný, kdyby dala průchod své přirozené upovídanosti. Jenže Hedvika mlčela a dívala se mi celou dobu do očí jako do nápovědní budky, ve které nikdo nesedí.

   Od toho dne jsem vždy bezprostředně po orgasmu vyžadoval hudbu. Nemyslím, že tím byla vinna Hedvika. Nicméně jsem pak už po celý život vybíhal – ještě nahý – od partnerky z postele rovnou k hifi věži a z bohaté sbírky cédéček (pokud nás vášeň přepadla u mě doma, nebo byla-li dotyčná žena dostatečně zásobována) instinktivně vybíral vhodný žánr, takže se skladba rozezněla dřív, než se mi stačil zpomalit puls. Jednou, o mnoho let později, jsem na to tiché, vrzavé milování v dívčím bytě vzpomínal s příjemně lenivou nostalgií a došel jsem k závěru, že mít možnost volby, nechal bych tehdy zahrát Confutatis z Mozartova Requiem.

   Na tenhle ples jsme nešli sami. Bránil jsem se tomu, protože by to jaksi v konvenční rovině potvrzovalo právoplatnost našeho mileneckého svazku. Když jsem však Hedvice sdělil, že se jen na poslední chvíli připojíme k partě starých přátel, se kterými budeme sdílet stůl, parket i čas, zatvářila se potěšeně a s neskrývanou radostí pospíchala do centra shánět nové šaty. Pochopil jsem, že nemělo ani nejmenší smysl se jí celý večer vyhýbat. Ples skončil, návštěvníci stékali jako zuhelnatělá rosolovitá čára po zasněženém svahu dolů k parkovišti. Pláň jiskřila agresivní fialovostí, jak už to dělá sníh protkaný světlem pouličních zářivek. Všechno pomalu sklouzávalo dolů pod kopec s lázeňskými budovami, muži a ženy se stali podivným lávovitým kovem přízračné barvy a řinuli se vyšlapaným chodníčkem. Tichoučce a usměrněně. Dbal jsem na to, že mám vedle sebe ženu, alespoň natolik, že jsem volil pomalejší tempo chůze, než pro mě bylo obvyklé, a nabídl jí rámě, do kterého se okamžitě zavěsila. Nedíval jsem se na ni, sledoval jsem očima lidskou bystřinu ploužící se do údolí klikatými cestičkami a chtěl se sám stát její součástí. Tak jsme postupovali vpřed, šourali se. Plíživé tempo davu nám ani nedávalo jinou možnost, kromě toho se ukázalo, že mokrý chodníček během noci silně namrzl. Hedvika se mě držela křečovitěji, než bylo přirozené. Nemluvili jsme a šli ránem bez slunce pořád níž, dokud se láva lázeňských hostů nezformovala do pevných tvarů a poté neroztříštila do drobných zrnek, která teď rychle, nemotorně a promrzle naskakovala do otevřených dvířek startujících aut. Proklínal jsem vlastní zbabělost, která mi bránila zastavit se kdykoli uprostřed života jen tak na chodníku, otočit se k ženě po svém boku a říct jí, že dobrým časům už odzvonilo, že už nás pravděpodobně čeká jenom agónie. Přičítal jsem tuto bezprostřednost primitivům. Je to jejich nejvzácnější vlastnost. Tím, že jí disponují, nečiní jim sebemenší problém vztahy ukončovat, a co je ještě důležitější, navazovat nové. Na tohle jsem myslel, když mi Hedvika drtila paži a klouzala společně se mnou z našeho prvního a posledního plesu.  

   Seděli jsme vedle sebe v taxíku. Ať měla kapota jakoukoli barvu, zevnitř mi připadala stříbřitě černá jako mramorová plaketa na prastarém slavném domě. Zpod přivřených víček jsem sledoval mezerou mezi předními sedadly žlutozeleně prosvícené škvíry v palubní desce. Taxikář mlčel a vydával těžkou vtíravou vůni. Hedvika seděla velmi blízko, s hlavou položenou na mém rameni, a nehlasně plakala. Chvěla se jako ten, kdo nemůže vykřiknout, kdo navždy oněměl. A jak se její tělo třáslo, přenášelo ten zimničný pohyb i na mě. Parník, o kterém Hedvika mluvila tehdy v telefonu, nezadržitelně nabíral vodu. Přemýšlel jsem nad nejasnými obrysy za oknem a nad svou nezvládnutou rolí utěšitele. Nemohl jsem ji oslovit, protože mi chyběla vláha, kterou bych mohl napojit kteroukoli z vět. Jako když po dlouhé noci zůstane na průhledné laboratorní misce jen nitka křehkých modrých krystalků, o nichž si malé děti myslí, že jsou to diamanty, stejně tak jsme se vzdalovali fialové hře světel na kopci a sjížděli do tmy, kde se snad dá naříkat i nahlas.