Pedagog a Rybář

Mnoho skutečných věcí ze života učitelova nebylo nikdy vyřčeno.

A také nikdy nebude…

Pedagog kráčel úzkým koridorem nazelenale osvětlené chodby a jeho chůze v sobě zahrnovala celý systém, který si velmi rychle osvojil. Tehdy na začátku to byla záležitost vědomých snah. Působit přísně, ale ne upjatě. Elegantně, ale ne namyšleně. Budit pozornost, ale nebýt vyzývavý. Ujistit každého, kdo se dívá, že jsem sebevědomý, že jsem si zcela jistý vším, co dělám, ať je to cokoli. Tak to bylo tehdy na začátku. Dnes už vál chodbou jako odvěký vítr, šel úplným středem, ačkoli před lety měl tendence držet se spíš při zdi, případně srážet nástěnky a špinit si černý  rukáv saka bílými šmouhami zdiva. Šel docela rovně.

   „Čekám tu na vás, pane profesore,“ zazvonilo z podlouhlé lavice v blízkosti kabinetu a znělo to, jako když dítě opatrně oťukává klávesy xylofonu.

   Zvedl překvapeně obočí a téměř vylekaně se ohlédl přes pravé rameno.

   To zacinkání měla na svědomí slečna s tmavými vlasy a ještě tmavšíma očima, což Pedagog pochopil ve chvíli, kdy promluvila podruhé:

   „Totiž… jdu k vám na zkoušku…“

   Zorientoval se ihned. Musela být z dálkového studia a s největší pravděpodobností prvačka, protože by si ji jinak pamatoval. Na druhou stranu moc dobře věděl, že když vpanáčkuje před plnou třídu a pustí se do řečnění, přehlédl by pravděpodobně i ukájející se nahou pornohvězdu v zadní lavici, kdyby tam nějaká byla.

   „Hned budu u vás,“ řekl s pokud možno nevinným úsměvem, ačkoli velmi litoval, že tu frázi nemůže realizovat doslova a beze zbytku.

   „Potřeboval bych postel, a taky, aby na té chodbě za dveřma nebyl takový bordel,“ promluvil Rybář.

   „Slečno, můj vlastní kabinet je jako nádražní hala. Sdružuje všechny možné entity, které mají společné pouze to, že jsou všechny učitelské profese a hulí jako fabriky,“ dodal nahlas. „Takže si najdeme nějaký koutek, kde nás nebude nikdo rušit.“

   „A nebesa jsou mi svědkem, že bych věděl, co v takovém koutku dělat!“

   „Dobře,“ zacinkalo z lavice, úplně tenoulince, jako když nesete v dlani ukrytý zvoneček a pohnete rukou příliš prudce.

   Vstoupil tedy do své rezidence, pozdravil kouřící kolegy, shluklé kolem konferenčního stolku s jediným popelníkem jako prokřehlí pastýři u praskajícího podzimního ohně, sáhnul po složce s podklady a prokličkoval svižně zpátky na chodbu. Zvonečková královna tam pořád čekala, ale už neseděla na lavici. Stála teď asi dva metry od Pedagoga, natočená profilem, a zamyšleně hleděla na zeď. Ušmudlané koláže z novinových výstřižků, které zpachtili zdejší žáci v hodinách angličtiny, jistě nebyly onoho zamyšlení příčinou.

   „Tak jo,“ řekl zbytečně, protože cítil její nervozitu a s jistou rozmrzelostí si uvědomoval, že se do jisté míry přenáší i na něj. „Půjdeme touhle chodbou, nahlídneme občas do nějaké třídy… věřím, že objevíme nějaký ostrůvek klidu a míru, kam jen tak někdo nevleze.“

   Usmívala se, černé oči svítily a sterilní blikotání zářivek bylo proti tomu jejímu světlu vyloženě trapné. Oceňoval, že nemluvila. Kdyby teď spustila nějaké rádobyžertíky k udržení konverzace, zřejmě by to v tu chvíli nezvratně ovlivnilo jeho pozdější klasifikaci. S nemalým překvapením si uvědomil, že to není zrovna správné. 

   „Ha! Prázdná učebna! Štěstí nám přeje,“ zvolal Pedagog. „Račte vstoupit!“

   „Jen utíkej, ty mrško. Oči a obličejík máš skoro mystický, ale tvůj zadeček ve mně vyvolává myšlenky víc než pozemské.“

   Vstoupila zajímavě. Bylo tam něco z ostychu, ale vlastně i naopak. Jeden by řekl, že až jakási odhodlanost. Odhodlanost bojovat, přít se, hádat se a bránit. Jako chlapa ho to mrzelo a trochu znechucovalo.  

   „Židlí tu máte do aleluja, takže si, slečno, jednu vyberte a posaďte se.“ Pak ještě dodal: „Já si sednu někam poblíž.“

   „Raději bych si klekl pod tuhle otřískanou lavici a cvakal bych ti zuby po lýtku a stehně, kam až by se dalo,“ prohlásil odhodlaně Rybář.

   Zvonečková královna došla bez rozmýšlení až do první lavice před katedru, odložila si kabát i kabelku na vedlejší dětskou židličku a usedla. Sledoval ji pozorně, ale nebylo v tom ani zbla strachu. Začínala ho rozčilovat.

   „Tak,“ vzdychnul významně, snad aby dal najevo, že už je svou prací unavený, nicméně připravený věnovat svůj další čas právě jí. Od člověka jeho věku to zřejmě patřičně nevyznělo. Spíš mohl vzbudit dojem lenosti, ale naštěstí si tak znepokojivou skutečnost vůbec neuvědomil.

    „Četl jsem vaši kompozici,“ řekl přesně tím hlasem, kterým mluvil jedině tehdy, když pracoval. „Pokud se nemýlím, byl to ten napínavý příběh z noční cesty lesem, je to tak?“

   „Musí být nesnesitelné potkat něco takového v nočním lese, kde se žena přemlouvá mnohem snáz, než na frekventovaných ulicích… ne, vážně, nabízí se obrovské množství fabulí, obrovské množství zakončení takového nočního setkání…ve slohovkách je jich málo, zoufale málo.“

   „Dopadlo to ale dobře, na žádného vyvrhela jste tehdy nenarazila, že?“ zalaškoval si nahlas a ona se teď usmála výrazněji, veseleji.

   „Možná bys nějakého potkala docela ráda,ne? Bože můj, tolik prostoru tady kolem, okna až ve druhém patře… její tělo je určitě stejně bledé jako ta tvář. Stačí mi ten kontrast temných očí a bílé pleti… jaké by teprv muselo být dívat se na ty uhelné kadeře, když sklouzávají po nahých klíčních kostech a po lopatkách, když se chtějí obtáčet kolem té vlnivé bělosti… jaká by byla, vypjatá jako luk na jedné z těchhle blbých školních lavic, vzrušená až k breku, se slzami v očích! Jak by,Kriste pane, zářily, být ještě navíc plné slz?!“

   „Nebyl to můj vlastní zážitek, vzpomněla jsem si na jednu kamarádku,“ dodala na vysvětlenou a zafixovala ho očima. Možná si byla vědoma toho, co v nich nosí.

   „No, v každém případě zdařile napsáno,“ odvětil s lehkým pokrčením ramen.  „Pustíme se do toho zkoušení, co říkáte?“ Řekl to až příliš odhodlaně a zlobil se sám na sebe. Mohlo by to vypadat, že se snaží horko těžko soustředit na práci. Že je z té podivné tmavovlásky celý pryč. Nesměla to zpozorovat. To patřilo ke hře. A víc než to.

   „Asi se tomu nevyhneme,“ zazvonila slečna naproti němu.

   „Každou tvou větu bych přesadil do úplně jiného rozhovoru, na úplně jiné místo, holka jedna bláznivá… jak si to vlastně představuješ?“

   „Tak mi řekněte… řekněte mi něco třeba… o středověké dvorské lyrice,“ rozhodl s vážnou tváří. Zvážněla i ona, ale ne až tak, jak by mu bylo milé.

   „Všechny ty erotické dvojsmysly, všechna ta galantní, přesně odměřená lechtivost, všechno to milostné napětí starých pastorál a romancí, všechno je to rovnou tady, v téhle přespříliš větrané školní třídě s odérem smažených ryb (jídelna je přímo pod námi)…všechna blouznivost a propocená touha trubadúrů, všechno se ti to plazí po těle, černooká, uhrančivá nevěsto, kněžko, udýchaná psice! Všechno z tebe odnesl ten vítr nasáklý rybím filé… promenuj se mi tu klidně s ústy plnými středověkých žánrů a jistě bílých zubů a horkých slin a jazyka, který musí chutnat temně, tak, jako jsi temná ty…

   „… to je vlastně pastýřská píseň, je to tak?“ upřela na něj oči, které předtím při monologu odvrátila směrem k oknu. Dělával totéž, když s někým hovořil a věděl, že toho má na srdci víc.

   Jako by měla ve tváři zasazené obsidiány.

   „Rituální kameny… těžko říct, jestli je dráždivější vidět tě na oltáři, na chladné desce, nebo před ní, zahalenou jen do péřového roucha, s tím dlouhým, tenkým, hrůzostrašným nožem v sevřené dlani. Asi by to byla laciná fetišistická rekvizita, protože něco takového se k tobě příliš nehodí.“

   „Ano, ano… máte pravdu. V podstatě je to pastýřská píseň, s výrazně erotickým obsahem.“

   „Erotickým… už ta slova padají i navenek. Kdo už pak ví, co je záležitostí vlastního, výlučně vlastního rozumu, a co je druhými slyšitelné, rozpoznatelné, z hlasu nebo pohledu? Co teď ví, Zvonečková královna, co ví o všech těch představách, jasně prožívaných barvách, směsích pachů, křivek, chutí, o dějích, které existují stejně, jako tahle místnost se slupkami mandarinek na podlaze?“

   Odmlčela se. Téma bylo vyčerpáno, mohl být víc než spokojen. Pedagog mohl být spokojen.

   „Asi mě těma černýma očima probodnete, slečno,“ řekl nahlas, jakoby mimochodem, když uchopil do rukou své materiály ležící dosud na stole, a dal tím jednoznačně najevo, že zkouška skončila. Rozhodl se impulsivně, protože kdyby zapřemýšlel, nikdy by to byl neudělal. Už u druhého slova s ledovou hrůzou pocítil, jak ubohé jsou věci, které tupě zveřejníme. Jako bychom nasliněným prstem, se slabomyslným úšklebkem, vygumovali kresbu z motýlích křídel.   

   Ještě jednou poodkryla v úsměvu řadu svých bílých zubů, a protože na takovou hloupost pochopitelně musela něco říct, zazvonila: „To snad ne.“

   Co taky mohla udělat jiného. Vehnal ji do toho. Všechno skončilo.

   „Jako by za těmi dveřmi měla být mlha. Měla bys do ní vejít a šátrat pažemi před sebou, protože víš, že zdejší chodby jsou úzké a narazit nechceš… a odejít pryč, až do léta, někam k učitelským toaletám a požárnímu schodišti, které však mlha přetvoří v něco vhodnějšího. I když je to naprosto jedno. Daleko, za rohem, za tímto okamžikem. Aspoň něco jsi tu mohla nechat…“

   „Bylo to hezké. Jsem rád, když hovořím s někým, kdo ví, o čem mluví.“

   „Bylo to hezké. K zbláznění, k rozpuknutí lebky, k zoufalé ejakulaci hezké. Měl jsem pocit, po celou tu dobu, cos mluvila, jako by na tobě šustil jen závoj… asi průvanem, pod dveřmi táhne…“

   „Děkuju,“ zazvonila naposled před pozdravem. Byla v tom dívčí, holčičí veselost. A pokud ještě něco jiného, už to nedokázal odhadnout. Už byla daleko, pryč z jeho světa.

   Rybář sklopil na malou chvíli oči. Už hodněkrát takhle stál na hranicích řeky, když na ni padala mlha.