Letní (ne)festival v renesanční Telči
Město Telč (německy Teltsch), rozkládající se na Českomoravské vrchovině jižně od Jihlavy a přezdívané České Benátky (centrum s půvabným renesančním náměstím a zámkem je celé obklopeno rybníky) jsem čirou náhodou navštívil v době, kdy zde propukaly tradiční Prázdniny v Telči – mám na jazyku slovo festival, místní se mu však brání a na svých webových stránkách zdůrazňují, že každoročně (letos již po šestadvacáté!) pořádaná akce není ničím jiným než přirozeným letním životním stylem města.
Telč jsme měli s přítelkyní Janou na programu jako čtyřdenní relaxaci. Od návratu z Mallorky uplynulo teprve pár dní a nám se očividně nechtělo vracet ke všednosti, ke stereotypu. Proto ten spontánní nápad „dobýt“ Vysočinu a pokračovat setrvačně v poznávání a lelkování. Skutečnost, že budeme moci běžný turistický průzkum soustředěný především na historické jádro města (zařazené od roku 1992 na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO) spojit s pestrým uměleckým zážitkem, nás velmi mile překvapila. Zároveň se ovšem musím přiznat k jedné své vnitřní nepravosti. Nepředpokládal jsem totiž zrovna velkolepou úroveň slibovaného hudebního a divadelního pásma. Ostravák, rozmazlený megalomanskými Colours of Ostrava, na něž každoročně přijíždějí muzikantské celebrity par excellence, neubránil se tady trestuhodné ješitnosti a představoval si nejspíš přehlídku druhořadých dechových kapel a trampských rádobyzpěváků samouků. Z toho nespravedlivého podceňování mě vyléčil hned zahajovací večer Prázdnin v Telči, který mě nadchnul natolik, že řadím zdejší uměleckou přehlídku k nejlepším festivalům (budiž mi to slovo odpuštěno), jaké znám.
Tedy především, Prázdniny v Telči jsou skvěle organizované. Hudební a dramatická produkce probíhá na třech scénách: na druhém nádvoří telčského zámku, v zámecké zahradní galerii a v nedalekém sklepním klubu Nocturna. Existence několika samostatných scén by samozřejmě sama o sobě nebyla ničím neobvyklým. Jednoznačným pozitivem (a vzácností) Prázdnin v Telči však byl časový harmonogram jednotlivých vystoupení, který zaručoval, že se jednotlivé performance vzájemně nepřekrývají, a divák má tedy jistotu, že po skončení jednoho koncertu stihne pohodlně přejít do sousední lokace a vychutnat si začátek dalšího představení, aniž by musel neustále koukat na hodinky a hlídat si čas. Díky tomuto opatření byl každý večer v Telči prodchnut především prázdninovou pohodou, a název několikatýdenního kulturního maratonu pokládám proto za velmi výstižný.
Další nespornou výhodou akce je prostředí, v němž se koncerty a divadelní představení realizují. Co si budeme povídat, ono sedět (byť na nízkých dřevěných lavičkách) na renesančním zámeckém nádvoří a vnímat, jak poslední sluneční paprsky šplhají po prastarých zdech, to je zážitek, kterému nemohou konkurovat ani výše zmiňované Colours od Ostrava se svými obřími pódii dřepícími na rozlehlé louce za Výstavištěm (výjimkou budiž stage působivě umístěná na Slezskoostravském hradě).
Na Prázdninách v Telči nám bylo přáno strávit pouze první dva večery, ovšem mé skeptické představy ohledně trampských pseudozpěváků a roztomile nemotorných ochotníků vzaly za své okamžitě. Hudebně-klaunská revue francouzského dechového seskupení Sergent Pepérè mě přesvědčila o tom, že všichni členové tohoto taškařicového ensemblu jsou především pravými mistry svých nástrojů, na něž živelně improvizovali za nadšeného jásotu a smíchu publika. Nikomu při tom příliš nevadily ani chvilkové přeháňky, které nás několikrát zahnaly pod zámecké arkády. Přispěli k tomu ostatně i organizátoři, kteří po celý první večer ochotně rozdávali bohaté občerstvení a pivo tu teklo zdarma…
Na veselý francouzský orchestr navázalo pak divadelní představení souboru Víti Marčíka, jenž zcela originálním způsobem nastudoval Shakespearovu slavnou tragédii Romeo a Julie. Díky tomu neotřelému (a přitom důstojnému) uchopení slavného textu jsem se opět přesvědčil o tom, že Romeo a Julie obsahuje v sobě silně humorný náboj a mnohem přesněji bychom tak mohli hovořit o tragi-komedii. Ostatně, je pouhou náhodou, že právě tato hra stojí v díle alžbětinského velikána i časově na pomezí jeho tvorby komediální a pozdější, zaměřené spíše na tragédii? Herecké výkony Marčíkova souboru (i samotného principála, osvěžujícího hru svými „režijními“ vstupy) považuji osobně za velice povedené a profesionální, hra neztrácela svou dynamiku, divák byl neustále znovu a znovu překvapován, rozesmíván a posléze zklidňován. Za zmínku stojí též skvělé využití hereckého prostoru – v omezených podmínkách zámeckého nádvoří se hrálo na pódiu, na střeše maringotky, mezi diváky, a dokonce i za volantem divadelní dodávky…
Z vrcholů následujícího večera nelze nevzpomenout na charismatický černošský soubor IYASA ze Zimbabwe. Skupina zpěváků, tanečníků a bubeníků nás oslnila v prostorách zámecké zahrady nejen svými pěveckými a pohybovými schopnostmi, ale především neuvěřitelně pozitivní energií, která způsobila, že se všichni přítomní za pár minut usmívali, aniž by o tom věděli. Příjemný pohled, na jaký nejsem bohužel zvyklý. A když skončily mocně vytleskané přídavky a černošští přátelé konečně odklusali do improvizovaného zákulisí zámecké galerie, přesunula se zábava o pár metrů dál na hlavní scénu, kde začala už po několika minutách proudit k srdcím rozjařeného publika nefalšovaná židovská muzika ze všech koutů světa – zde v podání české klezmer kapely Létající rabín. S potěšením jsem sledoval, že ani více než hodinové pásmo této velice specifické hudby diváky neodradilo a neznudilo. Právě naopak, publikum si na potemnělém zámeckém nádvoří vytleskávalo stále nové a nové přídavky, takže následující bod programu – koncert v klubu Nocturna – musel být pozdržen. Nikomu to nevadilo. Takže když se čas přechýlil do poslední hodiny sobotního večera, mířili jsme pohodlným, vycházkovým krokem do sklepních klubových prostor a bez problémů stihli zahájení koncertu jihlavské world music kapely Draga Banda. Ta se představila ve vší skromnosti jako pouhý „předskokan“ hlavního nočního hosta, skupiny Tua Borta, jakmile se však útulné sklepení naplnilo tóny originálně pojatého folklorního repertoáru z nejrůznějších koutů světa, bylo všem přítomným jasné, že rozhodně nejde o žádnou druhořadou, amatérskou záležitost. České, moravské, makedonské, bosenské či irské písně v podání Draga Bandy publikum nadchly, takže další česká ethno skupina Tua Borta měla už pak atmosféru dokonale připravenou. Repertoár severské a balkánské lidové tradice byl navíc zcela přirozeným a plynulým pokračováním předchozího vystoupení.
Do našeho dočasného, čtyřdenního útočiště v Penzionu Svatojánská jsme se vraceli překvapivě teplou letní nocí po hrázi Ulického rybníka a upřímně litovali skutečnosti, že musíme příštího rána nasednout do vlaku směrem na Ostravu. Ze seznamu hostů, kteří měli Telč navštívit v následujících dnech, bylo totiž nad (konečně vyklubavší se) slunce jasné, že návštěvníky zdejšího (ne)festivalu čeká ještě záviděníhodné množství kvalitních uměleckých zážitků. Jmenujme za všechny alespoň skupiny Asonance, Jablkoň, Hradišťan, Nezmaři, - 123 minut, Načeva či Spirituál kvintet, Bratry Ebeny, Báru Hrzánovou, Ivana Hlase, Vlastu Redla, Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa nebo „oskarovou“ dvojici Markétu Irglovou a Glena Hansarda.
Prázdniny v Telči jsou v nepřeberném množství slavných tuzemských festivalů nebezpečně přehlédnutelným, skromně se tvářícím počinem. Přehlíženy by však být v žádném případě neměly, ať už pro svou uměleckou úroveň, bezchybnou organizaci či nehraně srdečnou atmosféru. Napřesrok mě tam máte, bude-li mi přáno, jako na koni.
