Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kultura.cz a člověk v šesti minutách

1. 2. 2009

Pořad "Kultura.cz" s medailonem Lukáše Bárty z 31. ledna 2009. Archiv České televize:

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/409233100152003-kultura-cz/

   Ten okamžik, kdy mi zavolal dramaturg České televize Richard Hýsek a vstal tak pro mě málem z mrtvých, jsem trávil v samoobsluze. V sekci minerálek. Hledal jsem zrovna obyčejnou balenou vodu. Bez všeho perlení, barvení a mineralizování. Nenašel jsem ji. A pak mi zavolal Richard, můj bývalý spolužák z Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Že prý už nedělá pouze Na stopě, že už teď tu a tam mluví také do Kultury.cz. Nabízel mi natáčení, medailon asi šestiminutový. Ujistil mě, - hned na místě, mezi těmi minerálkami - , že nečeká žádnou odborně zasvěcenou přednášku o literatuře. Ať vyberu svou oblíbenou hospůdku, jen aby byla aspoň trochu klidná, a že to pak celé zvládneme u sklenice piva v družném vzpomínání na uplynulá léta. Kývnul jsem a medailon vznikl. Včera jsem ho viděl v premiéře na ČT2.

   Díval jsem se a přemýšlel o té snaze napresovat člověka do šesti minut. Jistě, nešlo tu o vytvoření žádného objektivního, tím méně pak uceleného obrázku. Žádné slovníkové heslo, "pravda a nic než pravda". Vstoupil jsem do světa klipu. Rychlé střihy, roztočená kamera, která každou chvíli pluje kdesi po podlaze, pak se zas prudce vychýlí k sídlištnímu nebi, jako by kameramanovi kdosi strhl vaz - asi proto, aby člověk nepřehlédl potrhaný igelitový sáček zašmodrchaný v úzkých haluzích jako žalostná bitevní zástava poražených. Barvy z jiného světa, kontrast jako čáry černou tuší přes obličej, nebo naopak - hlas z potácivé mlhy. Uvědomil jsem si, že navzdory tomu líně pomalému předčítání tehdy odpoledne, navzdory tomu rozvážnému převalování každého slova v útulném teple vyprázdněné Jihočeské restaurace (všichni hosté utekli, jakmile se rozžal reflektor, pan kuchař a majitel v jedné osobě se pořádně zlobil, když štábu smažil masové topinky mimo jídelní lístek), zkrátka navzdory té nezpomalitelné pomalosti jsem stejně vstoupil mezi klipové hrdiny, kubisticky rozbité a rozprouděné obrazovkou, dokud se všechno neustálí a nerozjedou se závěrečné titulky. A potom ta slova - dobře vím, že to všechno jsem skutečně řekl. A kromě toho ještě mnohem víc. Ale střih člověka roztrhne. Cosi upadne na zem mimo záběr. A zůstanou slova, která provokují, pod která se dá těžko podepsat. Slova, která potřebují kritický komentář, ale divákovi se ho nedostane. Autorovi se ho nedostane. Mám pocit, že místo toho lehce nervózního, mrazem hibernovaného a štamprlí metaxy pak rychle roztátého chlapíka, kterému do obličeje cvrnkal reflektor, se na obrazovce usadil kdosi neuctivý, vypuštěný z řetězu, plácající až běda. A co hůř - někdo, kdo by nejspíš plácal stejně, navzdory jakémukoli střihu, jakémukoli tempu. 

   Už podruhé během několika měsíců jsem si ověřil, jakou čaromoc v sobě ukrývá kamera. Laterna magica, skrze kterou byl vytvořen kdosi mně děsivě podobný, žijící ve světě tak podobném tomu mému. Svět za zrcadlem v mé zeleně natřené ložnici. Za mlhou, která "toho  filmového" v jednu chvíli halí. Richard mi slíbil cédéčko s úplným materiálem, který se tenkrát odpoledne natočil. Občas se na sebe - na toho druhého - podívám. Opatrně, ale ostře. Pro odvahu a pro pokoru.

  

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA