Já také pořád vzpomínám
Je Nový rok. Přijel jsem o den dříve z chaty svých přátel na Slovensku, také abych překvapil rodiče a nepropásl narozeniny své maminky. Žádná oslava se neplánuje, ona to pravidelné novoroční drobné "zestárnutí" ve skutečnosti tak trochu ignoruje a nebýt gratulantů, přešla by ho jistě bez povšimnutí. Ale chtěl jsem být nablízku, třebaže slovo narozeniny možná nepadne ani jedinkrát. Telefonický hovor nemůže tu blízkost nahradit, i když jsme jej samozřejmě absolvovali a já hned o půlnoci, při tom všem hlučném silvestrovském šílení, obíhal v desetistupňovém mraze útulně vytopenou chajdu a hulákal do mobilu se špatným signálem, že přeji všechno nejlepší, především zdraví... Snad mě dobře slyšela na druhém konci v České republice. Kdepak, všechny ty webkamery, komunikační systémy skze internetové kanály, ničemu z toho nevěřím, nemám je rád, nezačínám si s nimi, pokud to není doopravdy důležité. Mám strach, aby kvůli nim nadobro nezmizela touha po setkání, po stisknutí ruky. Časem by mohla, řekl bych. Třeba proto, že se na síti objevují vzkazy následujícího typu:
Podkolenka250: aooj furt vzpominam na ty krasne casi kamaradstvi a budu na to vzpominat jeste dlouho drzeli jsme vzdy pri sobe a nikdy se neodpojili byly sme mali deti:-Dbylo supeeerrr 
Ano, já také pořád vzpomínám na ty krásné časy, kdy jsme s přáteli drželi při sobě a nikdy nezapomněli sejít se alespoň na chviličku u kulatého stolu v blízké, dřevem vykládané hospůdce uprostřed sídliště. Třebaže čas scházel už tenkrát. A pokud jsme přeci jen nedokázali urvat ty drahocenné, přespříliš krátké dvě hodiny pro společné rozjímání a museli sáhnout k textové zprávě, psali jsme jazykem, za který se nebylo třeba stydět.
Mnozí z mých "rytířů kulatého stolu" během let odešli. Udělám všechno pro to, abych se s těmi, co vydrželi, nepřestával scházet ani v časech, které mají teprve přijít. A totéž přeji vám. Těžko vymyslet do roku 2009 užitečnější PF.
