Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. 4. 2008

Bezejmenná Literární Skupina v Atlantiku

   Bezejmenná Literární Skupina a ostravský klub Atlantik

 

   Před nějakými dvěma měsíci jsem psal do časopisu Bojler Gymnázia Olgy Havlové o pozoruhodném vystoupení nově vzniklé Bezejmenné Literární Skupiny, které se uskutečnilo v porubské restauraci FRISCO jako působivý happening (štamgasti podniku s údivem koukali, jak jim kdosi narušuje poklidné pivní rozjímání a recituje nahlas verše). Tehdy mě napadlo, jak křehké je takové volné seskupení autorů. Říkal jsem si, že musím celé to „literární“ FRISCO honem nafotit, protože se možná jedná o první a poslední akci tohoto druhu. Za svůj skepticismus jsem byl vytrestán tím nejpříjemnějším myslitelným způsobem: musel jsem přiznat omyl.

   Bezejmenná Literární Skupina existuje dál, překročila porubský hraniční kámen a 3. dubna uspořádala vlastní literárně-hudební pořad v ostravském klubu Atlantik. Nikdo se přitom nedržel při zdi, ačkoli šlo v podstatě o jevištní premiéru. Takže pořad, který jsem stručně zahájil něco po šesté hodině odpolední (a využil příležitosti k tomu, abych vpustil do publika něco málo z nových básní pomaloučku se rodící sbírky) se pak ve svižném, leč příjemně klubovém tempu vinul až do dobrých čtvrt na devět večer. Odečtěme krátkou přestávku a vyjdou nám nejméně dvě hodiny čistého času kultivované zábavy v ryze autorském duchu. Četla se próza, poezie (a nutno říct, že značně různorodá, nesoucí od počátku individuální punc), zněly kytary, klavír i saxofon. To všechno vyvážené, pocitově na sebe navazující či naopak důmyslně kontrastující. A kdo že vlastně tvoří jádro oné Bezejmenné?

   Volím metodu chronologickou, jmenuji tedy tak, jak mladí umělci přicházeli během vystoupení „na řadu“.

   Daniel Ševeček, devatenáctiletý básník, jenž tvrdí, že nedokáže do básní vnášet příběhy. Jeho tvorba je přesto především lyricko-epická, upoutávající často se vracejícími motivy vlaků, nádraží, kolejí a peronů. Ševeček se nebojí ani vyloženě technicistních pojmenování, která působí v celkově křehkém, často romantizujícím kontextu jako ozvláštňující dráždidlo.

   Martin Műller, rovněž student čtvrtého ročníku, se na atlantickém večeru prezentoval jednak jako hudebník (tvořil zde coby klavírista duo se saxofonistkou Marcelou Božíkovou), jednak jako prozaik. Jeho stylisticky vyzrálé povídky prokazují mimo jiné velkou čtenářskou zkušenost a schopnost variovat i parodovat v oblasti mnoha klasických literárních žánrů.

   Veronika Špornová, osmnáctiletá básnířka, zaujala posluchače spontánním přednesem ze svého sešitového zápisníčku, kam zaznamenává nové verše doslova „za pochodu“, obvykle bez větších dodatečných úprav. Přesto mnohé texty upoutají postupným, leč zřetelným nalézáním svébytného tvaru, kterým je u Špornové směřování k hutnému, brachylogickému pojmenování a k práci s básnickými figurami.

   Kateřina Výtisková reprezentuje ve Skupině básnířku lyrického, romantizujícího až mystického směřování. Často silně stylizovaná dekadentní poloha jejích veršů by mohla nepozorného čtenáře vést k ukvapenému závěru, že zde nacházíme obvyklé symptomy rané básnické tvorby většiny literárních elévů. Při důsledném vnímání však rozeznáváme schopnost neotřelé metafory, zcela nového pojmenování skutečnosti, které posunují tvorbu Kateřiny Výtiskové za hranice „začátečnické“ produkce.

   Karel Čížek autorský večer v Atlantiku uzavíral. Získal si přízeň posluchačů svými mnohdy satirickými, epigramaticky laděnými verši, básněmi vypointovanými, s precizně dávkovaným humorem, avšak s vážným a zranitelným jádrem, chytře ukrytým pod skořápkou ostrovtipu.

    Skepticismus mě opustil. Hned na místě jsme totiž přislíbili další vystoupení, tentokrát s lehce provokativním názvem „Co zbylo z Májovců aneb Po 150 letech už bez almanachu“. Jasno máme i v datu, Atlantik nás opětovně přivítá v úterý 13. května 2008 v rámci ostravského festivalu amatérských divadel MAJÁK…